Příběh


Vylíčím vám v krátkosti příběh o tom, jak se nikdy nevzdávat a vytrvat, když člověk opravdu od života něco chce. To něco v tomto příběhu je úspěch ve sportu s názvem footbag. Mnozí tento sport znají spíše pod názvem hacky sack(hakysák). Hraje se s malým míčkem, který se plní silikonovými kuličkami, malými olůvky, pískem nebo také korálky. Určitě jste si mnozí z vás někdy s tímto míčkem kopali třeba o přestávkách ve škole, možná i jen tak venku s kamarády. A i když je to jen malý míček, mohl vás docela hezky zabavit. Pro mě znamenal kromě zábavy i spoustu dřiny a zkušeností a také vytoužený úspěch.
Celé to začalo o prázdninách na chalupě v Českém Šternberku, kam jsem jezdil od dětství. Bylo mi necelých 14 let, když jsem našel ten malý míček a začal si s kamarádem kopat z nudy před chalupou. Už v těchto začátcích mi do hlavy proudila myšlenka, že bych v tomto sportu chtěl něco dokázat. Abych se dozvěděl víc, koukal jsem hodně na videa na internetu a učil se podle nich. Později jsem dohledal místo, kde se hráči tohoto sportu scházejí a navštívil jsem je. Byla to skvělá parta lidí, s kterými jsem se později skamarádil a jezdil do zahraničí na závody.
Po závodech jsem jezdil dlouhou dobu, ale největší zlom nastal, když jsem se rozhodl v roce 2013 zúčastnit mistrovství světa v kanadském Montrealu a umístit se. Ale tenkrát přede mnou stál velký oříšek, který zná spousta lidí pod názvem finance. Potřeboval jsem peníze na pokrytí letenek a ubytování. Přemýšlel jsem, jak skloubit trénink a vydělávání dohromady a jediná myšlenka, která mi hrála do karet, byla jít si vydělávat na ulici.
Nejtěžší na tomto rozhodnutí bylo se překonat, dát před sebe klobouk a začít. Člověka v tu chvíli napadá fůra důvodů, proč to nedělat, ale mě už nic jiného nezbývalo. Dal jsem před sebe klobouk, sebral veškerou odvahu a začal. Nakonec jsem chodil na ulici každý den. Dřel jsem tak, že jsem častokrát ani nemohl bolestí v noci spát. Každý den jsem se překonával, jak to jen šlo a nakonec se to vše vyplatilo. Na letenky jsem si vydělal a zdánlivě pro mě nemožné se stalo skutečností. Vyrazil jsem do Montrealu a tam jsem se stal vicemistrem světa. To mi vštípilo do hlavy myšlenku, žebych mohl jednou být i mistr světa. Ale musel jsem si uvědomit, že jestli opravdu budu chtít tohohle cíle dosáhnout, budu muset být mnohem lépe připravený a ještě víc dřít...
Další rok příprav byl přede mnou, ale také přede mnou byla škola, která se mi do přípravy hodně zaplétala. Věděl jsem, že na závody potřebuju být fit jak psychicky, tak i fyzicky, takže pokud nechci být na závody rozladěný, škola se musí dokončit. Mým motem se stalo: ''Pokud chceš víc, dělej víc'' a školu jsem úspěšně dokončil. Musel jsem se celý rok soustředit jen na to, že chci vyhrát. Častokrát jsem musel říct spoustě lidem a okolnostem NE, NE a NE ... To je jedna z nejdůležitějších věcí. Nenechat se nikým rozptylovat nebo obtěžovat, ať se děje, co se děje. Častokrát na mě byla spousta lidí naštvaná, ale věděl jsem, že pokud chci uspět, tak to patří k tomu. Můj cíl byl jasný!!!! Ten rok jsme se potkali s Vlastimilem Jarolímem, právě když jsem předváděl jedno ze svých vystoupení na ulici, kde mě také oslovil. Jeho firma Umbro mě začala sponzorovat a pan Jarolím mi hodně vyšel vstříc. Od Umbro jsem měl plnou podporu i na závody, a to v podobě oblečení, což mi hodně pomohlo v tréninku a za to bych chtěl v tomto příběhu panu Jarolímovi poděkovat.
V průběhu roku jsem chodil běhat, chodil jsem i do posilovny, občas i plavat, ale po večerech byla bolest opravdu nesnesitelná a já nemohl spát skoro celou noc. Pamatuju si, jak mi i jednou praskla žíla na noze, když jsem trénoval až do vyčerpání. Častokrát jsem také chodil trénovat s kamarády, i když svůj trénink jsem měl už za sebou. Ale cíl byl jasný, musel jsem to překonat, ať se děje, co se děje!! Když se mi opravdu nechtělo vyrazit trénovat, tak se mi v hlavě ozývalo: "Opravdu chceš být mistr světa? Tak mazej trénovat a na nic se neohlížej." Hodně jsem se obával lidí na ulici. Člověk častokrát musí přehlížet lidi, kteří nejsou zrovna moc vlídní. To byla také velká zkouška, překonat to a přenést se přes ně. S tím mi ale naopak pomáhal velký kruh lidí, který se okolo mě tvořil a dodával mi energii... To bylo moc fajn.
Mistrovství, na kterém jsem si chtěl splnit svůj sen, se konalo tentokrát v Paříži, kam jsem vyrazil s mojí přítelkyní Lenkou. Mistrovství trvalo celkem týden, ve kterém se odehrávala kvalifikace, semifinále a finále. Přes týden se hraje plno okrajových disciplín, ale já se nejvíc soustředil na tu nejhlavnější, a to vítěznou, která se nazývá rutina. Je to podobně hodnocená disciplína jako krasobruslení. Vystoupení trvá kolem 2 minut a hodnotí se, jak hrajete do hudby, jakou uděláte show, kolikrát vám footbag spadne a jaký uděláte dojem na obecenstvo. Nejvíce mě na této disciplíně znervózňuje, že když vám míček jednou spadne, tak to většinou na první místo už není. Probojovat se do finále nebylo snadné, ale podařilo se to. V den finále (to jsem nemohl stresem ani moc jíst), mě čekaly dvě věci, nic jiného. Buď se splní můj sen a já budu štastnej nebo prohraju a budu zklamanej. Stačí malinká chyba a vše bude ztracené.
Do finále se dostalo celkem osm hráčů a z těch všech jsem šel já na řadu až na konec. Stres byl větší a větší... Když začalo finále, řekl jsem Lence, že jdu ven a až půjdu na řadu, tak ať pro mě dojde, žetam půjdu rovnou a že nechci nic slyšet, že ani nechci, aby se namě koukala. No zkrátka jsem nechtěl vědět absolutně nic o tom, jak se to povedlo hráčům přede mnou. Čekání venku trvalo celou věčnost, ale nakonec jsem spatřil Lenku, jak pro mě jde. Sklonil jsem hlavu, zacpal si uši, abych neslyšel potlesk pro hráče, který hrál přede mnou, a šel na plac. Byl to adrenalin. Srdce mi bušilo, nohy bolely a žaludek se svíjel, a já věděl, že vše je jen v mých rukách, teda vlastně nohách. Hlavní bylo soustředit se a vše ostatní hodit stranou. Tak se také stalo... Když to celé začalo, tak vše špatné zmizelo a přede mnou byl jasný cíl. Dát to tak, jak nejlíp to jde ...V posledních vteřinách mi málem míček z nohy spadl, ale nakonec se vše povedlo, jak mělo a já sestavu dokončil perfektně a ani jednou mi míček nespadl.
Po dokončení sestavy jsme museli s Lenkou čekat na vyhlášení. Čekali jsme až do půlnoci a než vyhlásili vítěze, byli jsme fakt nervózní, protože všem se to povedlo skvěle a favoriti tohoto turnaje dokončili svojí rutinu také bez spadnutí. Před vyhlášením výsledků rutiny se začaly vyhlašovat disciplíny, co se hrály během týdne a tahle jako nejhlavnější byla vyhlášena nakonec. A konečně to bylo tady... Začalo se vyhlašovat od osmého místa až po první. Největší napětí bylo, když začali vyhlašovat, kdo je druhý. V momentu, kdy řekli jméno toho, kdo je druhý a moje jméno to nebylo, tak v tu chvíli jsem věděl, že vítězství je moje. Kamarádi mě začali plácat po zádech a gratulovat mi. Nakonec to řekli i do mikrofonu. To, po čem jsem tak moc toužil: "A mistrem světa v Open freestyle footbag pro rok 2014 se stává Jindra Smola z České Republiky!!!". Nemůžu zapřít, že když jsem bral trofej do ruky a když mi byla dána na krk medaile mistra světa, že nějaká ta slza neukápla.
Můj životní cíl byl dokončen a já se cítil tak skvěle, jako nikdy před tím. Ale tím můj život nekončí. Přede mnou je ještě hora cílů, které musím dokončit a dokud mi nezatlučou hřebíky do rakve, tak se jich nevzdám a budu o ně bojovat tak tvrdě, jak jen bude třeba jako tenkrát o to, být mistr světa.